Adopce na dálku v Bělorusku dává i možnost přímého setkání
Je 20.července, horký vzduch rozpaluje krajinu v jižním Bělorusku a my vyrážíme při naší cestě do Běloruska navštívit do malé vesnice nedaleko Baranoviči nyní patnáctiletou slečnu Innu, které pomáháme několik let v rámci projektu Adopce na dálku Charity v Českých Budějovicích.
Jsme s ní v pravidelném písemném kontaktu, občas si posíláme i sms. U Baranoviči opouštíme pohodlnou dálnici a míříme na severozápad do lesů. Krajina zde není již tak plochá jako na jihu. Máme podrobnější mapu z internetu a tak nebude problém vesničku najít. Značení dopravními směrovkami není ideální, ale propleteme se krajinou k cíli. Inna s matkou a dvěma bratry bydlí v tzv. domku prezidenta přímo na okraji vesnice. Jde o formu podpory bydlení na vesnici placenou státem. Stejných domků stojí v řadě pět a na druhé straně se staví další tři. Inna už nás čeká před domem, mává rukama na naše auto a pak nás radostně objímá. Maminka vychází z domu, srdečně nás zdraví a zve dovnitř. Dnes odpoledne si vzala volno, jinak pracuje jako dojička v kolchoze. Je to velmi namáhavá práce, ale paní Olga v těžké sociální situaci neměla jinou možnost, než sehnat střechu nad hlavou tímto způsobem. Znamená to pro ni dlouholetý závazek bydlení a práce na vesnici s minimálním výdělkem.
Po společném obědě se procházíme po vesnici. Tvoří ji jediná ulice, domky jsou kolem silnice uprostřed ovocných zahrad. Vidíme stavby zděné, stejně jaké staré dřevěné. Dále šedivou budovu místní pošty, dva malé obchůdky, školu se školkou, muzeum. Obec má malý park, kterému dominuje památník osvobození se jmény padlých rodáků a sochou předsedovi družstva. Vesnička není veliká. Je odpoledne a lidé vyhání svoje kravky ze stájí a stádo postupně míří za společnou pastvou na louku. Na místní vodárenské věži se usídlila jako všude v Bělorusku rodinka čápů.
Po procházce obcí se vracíme k domu a hovoříme o životě na venkově. Není lehký, skládá se především z těžké a neustálé manuální práce. Rodina Inny má krávu, prasata, králíky, slepice a kachny. Protože maminka je většinu dne v práci, starost o malého sourozence, vaření, domácnost i hospodářství je především na Inně a starším bratrovi. K domu přiléhá políčko s brambory a zeleninou. Finanční výdělek v kolchoze je minimální, živobytí si rodina zajišťuje svojí zemědělskou činností. Když se dozvídáme, kolik hotových peněz matka měsíčně vydělá a známe běloruské ceny oblečení a dalších základních potřeb, zdá se nám až neuvěřitelné, jak se s tím dá vůbec přežít. Život na venkově má podle paní Olgy i svá pozitiva, ale přesto jsme rádi, že Inna jako vynikající žákyně nyní po ukončení místní základní školy snad postoupí do města na střední školu s internátem. Získat pro ni vyšší vzdělání je vlastně hlavním cílem naší pomoci přes Charitu. Hovoříme o budoucím studiu a Inna nám ukazuje svůj pokojík. Je vyzdoben mapou České republiky s označenými místy, která u nás navštívila při loňském pobytu organizovaném Charitou. Má vystaveny fotky ze společných chvil a nadšeně vypráví o dnech prožitých v Česku. Tady si uvědomujeme, co pro tyto děti z neúplných či sociálně slabých rodin pomoc z Čech znamená. Nejde jen o materiální či finanční pomoc, která je jistě velmi důležitou, ale dostávají především to, co nelze zaplatit-radost a naději. Pocit, že mají někoho, kdo na ně myslí a zajímá se o ně. V tomto smyslu chci ocenit práci a přístup k běloruským dětem Charitou a vzkázat všem adoptivním rodičům, kteří se projektu účastní: vaše pomoc je mnohem důležitější a přínosnější, než si umíte představit!
Pozdě odpoledne se loučíme s Innou, dvěma bratry a její maminkou. Jsme rádi, že jsme naši adoptivní dceru mohli navštívit v jejím domově a po roce se opět setkat. S jistou nadějí přidáváme: Do vstreči v Čechii!
J.Brychta, Č.Budějovice
