Diecézní charita České Budějovice

Na jihu Čech se soutěž Žena regionu sice konala teprve podruhé, v celorepublikovém měřítku se ale jedná již o osmý ročník.

Na Charitě působí Daniela Werbynská Laschová od povodní v roce 2002. Nejprve dva roky jako dobrovolnice, poté přijala v nově vznikající vltavotýnské Charitě místo ředitelky. A je jistě ředitelkou oblíbenou. Svědčí o tom to, že Danielu W. Laschovou na cenu Žena regionu navrhli její podřízení.

Paní Werbynská Laschová, co pro Vás ocenění znamená?

Nejvíce mne potěšil zájem pracovníků - zaměstnanců, kteří mne nominovali a tím mi vyjádřili velkou podporu a radost. Vůbec jsem neměla ponětí o jejich plánu a když jsem později četla co o mě bylo napsáno... No nádhera. Ředitelé moc často chváleni nejsou a když to pak udělají zaměstnanci... Co víc si přát? Velmi jim děkuji, že jsem měla možnost zažívat krásné zážitky při předávání ceny a potom i přijímání gratulací od velké skupiny lidí, bylo to moc milé. Také jsem se při tom ohlédla zpátky a uvědomila si, co vše se mi povedlo.

Jak na cenu reagovali Vaši nejbližší?

Jsou pyšní a sdílejí se mnou radost. Manžel si kupuje nové sako, aby mi neudělal v senátu ostudu, syn se chlubí ve škole. Pracovníci jsou nadšení, že jsem vyhrála, dostala jsem dárek.
Na cenu Vás navrhli Vaši podřízení. Jaký je to pocit?

Ten nejlepší, úžasný. Ta nominace právě od zaměstnanců je víc, než celá výhra. Ten nápad, čas, který tomu věnovali, ta slova co napsali. Na charitě se cítím jako doma, je to pro mě rodina. S kolegyněmi toho hodně sdílíme společně, moc příjemný pocit.

Předávání proběhlo na Krajském úřadu Jihočeského kraje. Co Vás obzvláště potěšilo?

Ten zájem, ta atmosféra. Na předávání jsem šla nejistá, měla jsem trému. Po  pár minutách se ale atmosféra uvolnila a cítila jsem se tam velmi dobře. Překvapil mne zájem o tuto akci - zástupci kraje, organizátoři, sponzoři, média... Vůbec jsem nečekala, že dostanu tolik darů. Nakonec jsem musela zavolat kamarádce, aby mi vše pomohla odnést.

Co Vám teď běží hlavou, na co myslíte? 

Jsem ráda, že moje cesta vedla do Týna, našla jsem rodinu, Boha, hodně fajn lidí jsem potkala a stále potkávám. Jsem neskonale vděčná Mgr. Michaele Čermákové, která mi dala šanci a riskla to se mnou. Bohu díky.  

Text: vm