Při každoroční oslavě Tří králů se děje něco pozoruhodného, neboť i dnes, právě tak jako na přelomu věků, zjevuje Nebeský Otec svého Syna o nic méně „vánočněji“ (Weinachten, k našemu posvěcení) než tenkrát v Betlémě v Judsku.
V letošním roce mi dalo hodně práce nashromáždit děti do 26 Tříkrálových skupinek. Zavčas  před vánocemi jsem obcházel školy, abych na  1. stupni získal v srdci maličkých nadšení“jako Král“ dát se do služeb Betlémského Jezulátka v Tříkrálové koledě a obětovat se pro jeho tajemné tělo, strádající církev, konkrétně pro ty svobodné maminky v azylovém domě ve Veselíčku, aby měly do čeho své maličké obléci, v čem vyprat plínky, … I hlásil se hned Jirka a smutně oznamoval: „já bych tak rád šel za Krále, ale mě maminka nepustí, a nepustila. Chlapec Jirka se pak mohl dívat na Tři krále jen přes okno. Třeťák Roman ovšem chlapisky řekl: „koledoval jsem v loni, budu koledovat i letos“. Ty bázlivé holčičky a kluky jsem povzbuzoval: víš být jedním z Králů, to je moc krásné, jen doma popros tatínka nebo maminku a oni budou mít z Tebe velkou radost a ochotně Tě do Římova  také přivezou.
Zajímavý byl ovšem projev šestiletého Martina Opálky, který nevěděl jak to říci, nemohl usedět na židli, byl celý ve vytržení smyslů, jakoby v tomto horizontu zemském komunikoval s nebeskou bytostí. Až posléze s posvátnou pokorou k vznešenému volání řekl. „Já půjdu moc rád, nejdříve se však dovolím maminky“. Překvapila mně vyspělá formulace chlapcovi odpovědi, to však byl jen malinký odlesk jeho niterné blaženosti, která se k němu shůry snášela. V duchu jsem se přenesl do Nazareta ke studni Andělského zvěstování, tam dole na návsi, kam chodila dívka Maria vážit vodu a kde jí poprvé pozdravil zjevivší se archanděl Gabriel. Martinova projevu si povšimla i paní ředitelka, která mrknutím oka mi dala znamení „kuj železo, dokud je měkké“.
Vrátil jsem se na faru, a abych neztratil ani minutu, hned jsem žhavil telefon k Opálkům. Martinova maminka ráda dala dovolení svému synu ke koledování a v sobotu pospolu se svým manželem přivedli Martina na faru, kde byl sraz koledníků. Varhanice Katka si Martina přisvojila do své skupiny, oděla jej překrásným královským pláštěm, a když mu vložila na hlavu zářivou královskou korunu, Martin zakoušel nepopsatelnou blaženost. I vyzpívali Tři králové u prvního stavení koledu, oznámili „Dnes se Vám narodil Spasitel Kristus Pán“, obdrželi do pokladničky štědrou koledu pro strádající, napsali letopočet od vtělení Páně a vykročili k dalšímu stavení. Tu se Martin obrátil na paní Katku a prohlásil: „Dnešní den je pro mne ten nejšťastnější v mém životě“, a v pokoře svatých Tří králů pokračoval v koledě s jasem blaženosti na své tváři.
Po tříhodinové královské službě, se děti nasytily grilovaným kuřetem. Všem dětem udělal obrovskou radost udělený diplom za skvělé Tříkrálové koledování s barevnou pečetí Římovské farnosti. Když Martin doma ukazoval diplom, řekl opět s posvátnou vážností: „dnešní den je pro mne ten nejšťastnější v mém životě“. Maminka na jeho slova zareagovala komentováním: „Ale Martine, přece krásným dnem je den Tvých narozenin,…. A ty svíčky na tom dortu ...“! Martin však trval na svém a znovu opakoval: „Dnešní den je pro mne ten nejšťastnější“. 
Štěstí člověka a jeho blaho je opravdu někde jinde, než v konzumování materiálních skutečností. Dítě, pro dar od Boha, pro ten šestý smysl, který v něm ještě není rodiči udeptán, dokáže navázat snadnou komunikaci s Bohem a snadno nalezne stav, kde je opravdové blaho člověka. Svatý Augustin tento boží princip vyjádřil krátkou větou: „Nepokojné je srdce lidské, dokud nespočine v tobě, Bože.“

Napsal:  P. Tomáš Koňařík,OCr.