Diecézní charita České Budějovice

Přišla sem společně s manželem, který tady dostal místo jako lékař. V těchto dnech (narozena 8. 5. 1916) slaví významné životní jubileum - devadesáté páté narozeniny.

Osud k ní nebyl příliš laskavý, maminka ji zemřela na podzim osmnáctého roku na španělskou chřipku, když ji bylo dva a půl roku. Za II. světové války jako Židovka na sobě zakusila lidskou zlobu a teror. „Musela jsem přestat pracovat ve státní mateřské školce a v dubnu 1942 odjela s transportem do Terezína,“ uvedla.

Postupně ji nacisté věznili v Osvětimi a v Kristianstadtu, odtud se se svými spoluvězeňkyněmi vydala začátkem roku 1944 na tolik obávaný pochod smrti do lágru ve Flossenbürgu. Měla štěstí, přežila a po deseti dnech ji pak věznitelé poslali vlakem do dalšího z obávaných koncentračních táborů Bergen-Belsenu, kde mimo jiné zemřelo na sto tisíc sovětských válečných zajatců. Tento tábor sice nepatřil mezi ty vyhlazovací s plynovými komorami, ale přesto se zde hodně umíralo, zimou, podvýživou či na nemoci, které se v nelidských podmínkách rychle šířily. Průměrně zde vězni dokázali přežít zhruba devět měsíců. Mezi slavné oběti tohoto tábora patří český malíř a spisovatel Josef Čapek (zemřel v dubnu 1945) a Anna Franková (zemřela v březnu 1945).

Na konci války zde vypukla epidemie skvrnitého tyfu, a když tábor osvobodila 15. dubna 1945 britská armáda, bylo zde na šedesát tisíc nemocných. „Také já jsem onemocněla, a proto se domů vrátila až 14. července pětačtyřicátého roku,“ upřesnila Hermanová. Válku přežila z 36 nejbližších příbuzných jediná. Přišla o rodiče, strýce, tety, bratrance a sestřenice.

Po válce pracovala jako sociální pracovnice a zdravotní sestra. Přišla však o všechny dokumenty a na konci padesátých let, a když si musela vyměnit občanský průkaz, tak komunistický esenbák (tehdejší policista) na ni řval, že vlastně neexistuje. „To bylo pro člověka jako já, co přežil koncentrák dost hrozné,“ vzpomíná.

Ještě v pětasedmdesáti letech paní Hermanová udělala státní zkoušku z německého jazyka a působila u českobudějovických soudů jako soudní tlumočnice. „To jsem vydržela až do osmdesáti osmi let,“ dodala s úsměvem.

Svoje narozeniny oslavila tento týden také se svými přáteli s občanského sdružení Živá paměť v sále Orla v Lannově ulici v Českých Budějovicích. Živou paměť založili v roce 2003 pracovníci Kanceláře pro oběti nacismu Česko-německého fondu budoucnosti. K jejim hlavním cílům patří péče o společný odkaz osob pronásledovaných totalitními režimy a zprostředkování dialogu mezi mladou generací a posledními žijícími svědky nacistického pronásledování.

Setkání Živé paměti organizuje v ČB pracovnice Diecézní charity Kamila Nagyová. „Vedení Živé paměti kdysi požádalo českobudějovickou Diecézní charitu, o jednoho pracovníka, který by se věnoval českobudějovické pobočce. Nakonec to padlo na mně, a jsem tomu ráda. Mnozí z těch starých lidí mně berou jako svoji vnučku a pro mě to jsou skoro jako dědečkové a babičky,“ usmívá se.

Popřát paní Hermanové přišli i studenti českobudějovického Jirsíkova gymnázia v Jírovcově ulici a mezi nimi septimánka Magdaléna Spurová. „Na setkání Živé paměti jsem začala chodit díky seminářům z dějepisu, které mně baví. Hledali jsme pamětníky  starých dob a života v totalitě. A mně sem vlastně navedl můj profesor dějepisu pan Kojan. Jsem ráda, že sem mohu chodit a povídat si s těmito úžasnými lidmi o mnoha zajímavostech a dnes popřát paní Hermanové všechno nejlepší k narozeninám,“ řekla.

Mladá studentka také zarecitovala přítomným úryvek z divadelní hry Pocit nočního vlaku od Radka Malého a sklidila mohutný potlesk. „Divadlo mně baví a hrozně moc naplňuje,“ dodala Spurová.             

Kontakt:

Kamila Nagyová,

asistentka DCH ČB a spolupracovnice sdružení Živá paměť

tel.: 604 247 268

e-mail: info@charitacb.cz